Vaira Víkeová-Freibergová: Každá závislost na Rusku je nebezpečná

19.06.2007. 15:13
 

VAIRA VÍKEOVÁ-FREIBERGOVÁ, LOTYŠSKÁ PREZIDENTKA

Lotyšská prezidentka Vaira Víkeová-Freibergová má pověst železné dámy, které se neodmlouvá. Je první ženou v čele postkomunistického státu a má ženy i kolem sebe - poslední muži, které návštěvník rižského hradu potká, jsou členové ochranky u vstupu. Po odchodu Václava Havla z funkce se do jisté míry stala mluvčí bývalých socialistických zemí, loni kandidovala dokonce na funkci generálního tajemníka OSN.

S Českem lotyšskou prezidentku spojuje například debata o radaru, který vláda instalovala v roce 2003 na východě země po vstupu do NATO a který tamní obyvatelé - většinou Rusové - odmítali a vedl se o něm hlasitý spor. "Jsme odpovědni za svoji bezpečnost i za část společné bezpečnosti aliance," nepřipouští letos sedmdesátiletá politička pochybnosti o zařízení blízko vesnice Audrini.

Rozhovor s ní probíhal krátce po nepokojích v Estonsku, kde se místní ruská menšina vzbouřila proti přesunutí památníku vojákům Rudé armády. Prezidentka Víkeová-Freibergová, uznávaná jako autorita v celém Pobaltí (všechny tři pobaltské země mají dnes v čele bývalé americké nebo kanadské občany z řad emigrantů), se v rozhovoru zastává Estonců: "My prostě nemůžeme nazvat konec druhé světové války osvobozením."

Napětí mezi Ruskem a Evropskou unií neskončilo. Svědčí o tom i dnešní summit v ruské Samaře, kde kvůli odporu postkomunistických členů EU nebudou podepsány žádné důležité dohody mezi Bruselem a Moskvou.

Věřili jsme v neutralitu. A to nás přišlo draho

HN: V Česku nyní probíhá velká debata o americkém radaru. Vy jste měli podobnou před několika lety o radaru NATO, který je ve východním Lotyšsku, v Audrini. Jak se vám podařilo překonat počáteční odpor obyvatel vůči zařízení, které v očích mnoha lidí provokuje Rusko?

Audrini není zařízení NATO, je to lotyšská základna, která je součástí společného obranného systému NATO.

Členové aliance jsou odpovědni za svou i za kolektivní bezpečnost. Jsme na východní a severní hranici společného prostoru NATO, proto je naší povinností vědět, co nám letí nad hlavou, ať už je to balon, nebo létající talíř.

Lidé z takového zařízení samozřejmě měli obavy. Podobně jako kdysi ve Spojených státech si někteří lidé stěžovali, že se na jejich zdraví podepisuje elektrické vedení. Výzkumy ale ukázaly, že se nemají čeho bát. Lidé v Audrini jsou dnes ale možná zklamáni, že v souvislosti s radarem nemají i novou silnici nebo pracovní místa.

HN: A podporují už členství v Severoatlantické alianci?

Každý občan, který má jen trochu na srdci budoucnost Lotyšska a jeho nezávislost, by měl mít jasno, že musíme být součástí systému, který je schopen nás bránit.

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1918 jsme museli ještě další dva roky bojovat, zatímco zbytek Evropy žil v míru. Tady pod okny rižského paláce jsme bojovali s Němci, na východě jsme z lotyšského území vyháněli bolševiky. Pak jsme v klidu seděli a mysleli, že nám nezávislost zaručí neutralita - a to nás přišlo velmi draho, když se na nás vrhl Stalin.

Možná, že kdybychom my všichni v Pobaltí bojovali spolu s Finy, tak bychom nezávislost uhájili. Dnes členství v NATO podporuje sedmdesát pět procent Lotyšů. Chápou, že je to obranný systém, který garantuje naši suverenitu.

HN: Jiným horkým tématem v Česku, ale i v Polsku ve vztahu k minulosti je zveřejnění jmen spolupracovníků a důstojníků komunistických tajných služeb. Vy jste odmítla zveřejnit seznamy členů KGB v Lotyšsku. Proč?

Když posuzujeme minulost, musíme počínání občanů vidět v kontextu. To, co zůstalo v archivech v Lotyšsku, je velmi nekompletní.

Hned po vás mám schůzku s dámou, která pracuje v archivech Stasi v Německu. Tam mají vše. Ale v našem případě je většina dokumentů, které potřebujeme pro spravedlivé zhodnocení odpovědnosti a aktivit zdejších lidí, bohužel umístěna jinde než v Lotyšsku.

Naši Rusové si mohli vybrat, a rozhodli se pro Lotyšsko

HN: Vztahy mezi Pobaltím a Ruskem jsou dlouho napjaté. Máte ruské menšiny na svých územích. Co udělali nyní Estonci špatně, že vyprovokovali nepokoje a nepřátelskou reakci Moskvy?

To je špatně položená otázka. Ani jinde ve světě nepotřebují vandalové důvody, aby šli do ulic a pálili auta. V říjnu 2005 jsem byla na oficiální návštěvě Francie a každou noc tam shořely stovky aut. Francouzská vláda tehdy nic konkrétního neudělala, ti lidé prostě šli ven a ničili, co jim přišlo do cesty.

Otázku, kterou můžete položit, zní: Co vláda udělala, že se část společnosti cítila emocionálně velmi dotčena? To se přesně stalo v Estonsku: oni to vzali velmi emocionálně. Ale tím nelze omluvit útoky na spoluobčany a ničení jejich majetku.

Vztah k určité části obyvatel Pobaltí je velmi citlivá věc. Důvodem je totálně odlišná interpretace událostí, které vedly ke konci druhé světové války. Existuje rozdíl v tom, jak se na události dívají rodilí Estonci a rodilí Lotyši a na druhé straně Rusové. Ti byli v Rudé armádě masírováni propagandou a vládou, která jim říkala, že jsou velcí hrdinové bojující proti fašismu a že každý na druhé straně fronty v obsazených zemích byl fašista. A že dosazením komunistických vlád národy v Pobaltí osvobozují.

Jenže Lotyšsko, Estonsko a Litva se prostě necítily, že byly osvobozeny. Tak to prostě je.

HN: Jak to nyní vypadá s integrací ruské menšiny do většinové lotyšské společnosti? V minulosti si ruští předáci stěžovali na diskriminaci, že mají průkazy "neobčanů" a že nemají rovná práva.

V srdcích a hlavách lidí se věci mění pomalu. Fyzicky už integrace proběhla na samém počátku obnovení nezávislosti, na základě principu rovnosti práv občanů i neobčanů. Lidé žijící v Lotyšsku mají stejná práva dostávat zdravotní péči a další služby, mohou všude mít informace, pracovat.

Pokud nejsou občany, nemohou být zvoleni do parlamentu nebo prezidentem. Mohou ale zakládat firmy, mohou jinak všechno.

Máme naturalizační program s minimem požadavků. Tím hlavním je nutnost znát oficiální jazyk, lotyštinu. Musejí ctít toto jediné místo na světě, kde se mluví lotyšsky posledních dva tisíce let, a chceme, aby to respektovali. Jednoduchý test je, že se musejí naučit národní hymnu.

HN: Jak je dlouhá?

Velmi krátká, pár veršů, žádná Marseillaisa.

Integrace je jejich osobní rozhodnutí, lidé jsou svobodní. Byli sem posláni jako členové Rudé armády, protože tu byly továrny - a dostali to tenkrát příkazem, že tady mají práci.

Teď si mohou vybrat. Někteří jdou do Ameriky nebo do Austrálie, někteří zpátky do Ruska - ale těch je velmi málo. Ostatní si vybrali, že zde zůstanou, a my bychom byli rádi, aby tuto volbu pro Lotyšsko udělali i ve svých srdcích.

HN: Před dvěma lety hlavy pobaltských států váhaly, zda jet do Moskvy na oslavy výročí konce druhé světové války. Vy jste nakonec jela. Nyní Lotyšsko konečně podepsalo dohodu o hranicích s Ruskem, kvůli krizi v Estonsku tranzit ruského zboží přes Lotyšsko roste. Máte nějaký "lotyšský recept" na vztah velkého a malého státu, na konstruktivní vztah s bývalým nepřítelem?

Univerzální návod je napsán v Chartě OSN. Každý suverénní národ má stejná práva bez ohledu na jeho velikost, počet obyvatel nebo území, které státu patří.

V roce 2005 jsem nejen jela do Moskvy, ale zároveň jsem vydala prohlášení, co konec druhé světové války znamenal pro lotyšský národ. Na jedné straně tady byl hrdinský boj ruského lidu, protože osvobodili své území a přispěli k porážce fašistické diktatury. Ale vůbec neosvobodili nás.

Očekáváme, že se k nám Rusko bez ohledu na naši velikost bude chovat stejně důstojně jako k jakémukoli jinému státu.

Prezident je spíše svého druhu monarcha

HN: Nebojíte se, že Rusko, které ukázalo schopnost a vůli použít dodávky energetických surovin jako politickou zbraň, ji použije i proti Lotyšsku?

Jakákoli země - velká, střední i malá - musí být velmi opatrná ve vztahu k jinému státu, který má nedostatkové suroviny. Jakákoli závislost je nebezpečná.

Pro vojenskou bezpečnost máme NATO, pro energetickou bezpečnost potřebujeme tvrdě pracovat v celé Evropě na vytvoření systému, díky němuž bychom v čase krize neměli problémy s energií nebo jiným zdrojem.

HN: Bojíte se vývoje politiky v Rusku?

Kromě jiného se obávám toho, jak se zmenšuje různorodost názorů v ruských médiích. Média jsou v Rusku čím dál víc stejná, pod centrální kontrolou. Pluralita názorů je jen jeden ze znaků demokracie a v tomto ohledu nejsou v Rusku vidět příliš povzbuzující signály.

HN: V Česku se diskutuje o tom, zda čerpáme dost peněz z fondů EU. V sousední Litvě se jezdí po nových silnicích za evropské peníze, tady v Lotyšsku spíš slyším stížnosti, že lidé unijní peníze nevidí...

Ať si vezmou kalkulačky a počítají. Vláda byla a je dost slabá či líná, aby ukázala, kolik peněz v jakém projektu pochází z Evropské unie. V jiných zemích vidím často tabule s nápisy jako "tento most, tato silnice byly postaveny s pomocí fondů EU". V Lotyšsku vidím takových tabulí velmi málo. Samospráva i vláda by měly být schopny psát projekty - a potom lidem víc ukázat, že peníze na silnice či školy jsme neušetřili, ale dostali z unijních zdrojů.

Jasné je to v zemědělství. Sama vlastním šestnáct akrů země v oblasti, která není příliš úrodná. Dostávám na každý akr nějakou podporu z EU a každý rok, když vyplňuji žádost, tak vidím - jako každý jiný vlastník půdy - velmi konkrétně, kolik dostávám do své kapsy z fondů. Takže lidé by si neměli stěžovat, že nic nedostávají.

Bez falešné skromnosti: NATO byla i má zásluha

HN: Lotyši i Rusové s lotyšským pasem o vás mluví velmi obdivně. Čím jste si je během dvou funkčních období získala?

V parlamentní republice prezident nemá vlastní osobní agendu. Je spíš svého druhu monarcha, který zemi reprezentuje, sjednocuje a obhajuje základní hodnoty, jimiž jsou pro mě demokracie a tržní hospodářství.

Pokud jde o mou domácí agendu, tak nemohu slibovat třeba zvýšení důchodů, i když bych si ho přála. Tato země zdědila prázdnou pokladnu a musela důchodový systém budovat z ničeho.

Jsem hlídacím psem a mohu různá témata komentovat - jako se například snažím s různými ministry spravedlnosti dokončit už jedenáct let projednávaný nový zákon o trestním řízení, aby soudy fungovaly rychleji a pro všechny stejně. A podobně to dělám i v jiných oblastech. Jsem tím docela zaměstnána.

HN: Nechce se vám po odchodu z úřadu hlavy státu jít do stranické politiky a zkusit být třeba premiérkou, abyste řadu věcí dokončila?

Ani ne. Chtěla jsem věci posunovat kupředu. Úspěchem byl vstup Lotyšska do Evropské unie a do NATO. Když jsem nastupovala do úřadu, tak vůbec nebylo jasné, že Lotyšsko do těchto organizací bude pozváno, zda se vůbec bude NATO rozšiřovat. Takže teď můžu bez falešné skromnosti říci, že i já mám na tom zásluhu - vložila jsem do toho opravdu hodně úsilí.

Vaira Víkeová-Freibergová (69)

Dnešní lotyšská prezidentka se narodila v metropoli Rize. Na konci druhé světová války utekla s rodinou před Rudou armádou do Německa. Její rodina se nakonec usadila v Kanadě. Vaira Víkeová-Freibergová se stala úspěšnou profesorkou sociologie, pracovala i pro NATO, byla zástupkyní šéfa Kanadské vědecké rady. Po celý život dbala o udržování jazyka i tradic své země doma i v různých emigrantských spolcích. Tam také poznala svého manžela Imantse Freibergse, který je profesorem kybernetiky v Quebeku.

Do Lotyšska se vrátila v roce 1998. Hned následující rok byla zvolena prezidentkou. Post obhájila v roce 2003. Minulý týden oznámila, že po skončení mandátu chce zakotvit na univerzitě v USA.

Autor: Martin Ehl


Hospodářské noviny, 18.05.2007