Kde začínala jantarová stezka

02.01.2007. 14:56
 

Před dvěma lety přilákal hokejový šampionát do Prahy tisíce lotyšských fanoušků. Letos se role obrátily a pobaltskou zemi či aspoň její hlavní město Rigu mohou poznávat Češi. Aniž to možná vědí, mají zde už dávno svůj ostrůvek.

Ten představuje hospoda U Švejka, který je ostatně populární v celém Pobaltí. Vždyť jeho hospody najdeme i v estonském Tallinu či litevském Vilniusu. Ale zpět do Rigy. Tamní Švejk nemá s Českou republikou příliš společného. Styčné body s vlastí chrabrého vojáka tvoří vlastně jen točený Staropramen a vepřo knedlo zelo. Jídelní lístek je v angličtině a lotyštině, kterýžto jazyk zní našinci poněkud nesrozumitelně. Patří do skupiny baltských indoevropských jazyků, podobná je jí snad pouze litevština. Zajímavé je, že Lotyši přepisují i cizí jména, kterým navíc dodávají charakteristickou koncovku -s. Mladí lidé však hovoří anglicky a téměř každý Lotyš umí rusky - nerad to však dává najevo.

Mezi dvěma ohni

S Ruskem a potažmo Sovětským svazem tu totiž mají velmi krvavé zkušenosti. Jen málo národů si prožilo druhou světovou válku mezi dvěma ohni, jako to zakusili Lotyši. V roce 1939 zde v souladu s paktem Molotov - Ribbentrop započala ruská okupace, která se hned v úvodu projevila deportacemi na Sibiř. Není divu, že za dané situace byla Hitlerova vojska o dva roky později vítána coby osvoboditelská armáda. O omylu se brzy přesvědčili zejména Židé. Lotyšský holocaust byl jedním z nejdůkladnějších a padlo mu za oběť 90 % zdejších Židů. V roce 1944 zemi "osvobodila" sovětská armáda, ovšem ještě sedm let poté zde probíhala partyzánská válka. Vytoužená nezávislost přišla až před patnácti lety. Na toto dlouhé období temna upozorňuje Muzeum okupace, které stojí na hlavním rižském náměstí Doma laukums. Výmluvně dokazuje rovnost fašismu a komunismu ve věci znásilňování lidských práv. Například jen v roce 1949 bylo deportováno na Sibiř 42 000 lidí! I proto jsou Lotyši hrdí vlastenci, což dokládají četnými symboly, jimž vévodí rudobílá vlajka. K jejímu vzniku se váže zajímavá legenda. Když se jeden lotyšský hrad ocitl v nesnázích, obránci obětovali beránka a stařec do jeho krve namočil bílou košili, která zrudla všude vyjma místa, kde ji muž držel. Červeno-bílou látku pak hrdina připevnil k oštěpu, mocně jím zamával, což povzbudilo obránce hradu natolik, že estonské nájezdníky odrazili.

Na kocovinu je Balzám

Centrum působí dojmem středověkého hanzovního města, jímž Riga skutečně byla. Památky odkazují na kupecké cechy, ať už se jedná o Dům Černohlavců, Dům kočičích hlav či budovy Velké a Malé gildy. Impozantně působí také kasárna a Švédská brána. Čestná stráž hlídá Památník svobody. V osmisettisícovém městě jsou četné luteránské, katolické i pravoslavné kostely. Mezi nimi dominuje katedrála Rižský dóm s 90 metrů vysokou věží, která je největší církevní stavbou v Pobaltí. Kousek od něj je vynikající veřejná jídelna, kde se dá za skromný peníz výborně najíst. Labužníkům by ovšem neměli uniknout ryby a sýry. Ve městě lze také přinatrefit na stánky a bistra plné ruských specialit jako pirohy, boršč či šašliky. Výbornou pověst mají i místní piva a lze potvrdit, že se zakládá na pravdě. Stará se o to především pivovar Aldaris. Fernetem i becherovkou zároveň je extrakt z až 30 rostlin nesoucí název Latvijas Balzams. Prodává se v rozličných variantách, většinou léčí žaludeční obtíže, skvěle ovšem chutná také jako poleva ke zmrzlině. Někteří domorodci přísahají, že balzámy léčí kocovinu - no, cizincům ji spíše způsobují. Ani v jejím zajetí by však neměli zapomenout potěšit své drahé polovičky jantarem, který je zde skutečně na každém rohu a představuje nejtypičtější dárek z Lotyšska.

David Meklovský


Český rozhlas, 11.05.2006