Vítěz na pódiu

31.07.2006. 16:19
 

V rukou Marisse Jansonse se taktovka mění v čarovný proutek. Zvláštní kouzelnictví tohoto dirigenta bylo nyní odměněno cenou Grammy. Orchestr obdivuje na svém maestrovi muzikálnost i dirigentský styl.

Všechny zraky se obracejí k mladému tympánistovi. Jeho nástroj nemá přesně ten zvuk, jaký si přeje šéfdirigent. "Potřebuji něco trochu měkčího, lehčího," říká Mariss Jansons. Tympánista zkouší řadu různých paliček, některé z plsti, jiné potažené látkou - čím měkčí materiál, tím jemnější efekt. Jansons pozorně naslouchá každému úderu do kotlů. "To je ono!" Diri­gent našel nuanci, kterou hledal, a pokud jde o tento konkrétní takt partitury, orchestr vyhověl jeho náročným požadavkům.

Mariss Jansons má hudbu v krvi. Jeho otcem je slavný dirigent Arvid Jansons, matkou profesionální zpěvačka. Oba pracovali v opeře hlavního města Lotyšska, Rigy. Když byly synovi tři, začali ho rodiče brát s sebou na představení. Co jiného mohli dělat, když neměli nikoho na hlídání? Malému Marissovi se to ostatně líbilo - doma si pak hrával na dirigenta. ,,Nepamatuji si, že bych někdy nedělal hudbu," vzpomíná Jansons. Od nadějného hudebníka až k maestrovi s charismatem umožňujícím spojit talenty stovky jednotlivých hráčů do dokonalého celku vede ovšem dlouhá a obtížná cesta.

Aby si člověk učinil představu o tomto speciálním nadání, stačí poslouchat Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu připravující se na zkoušku s Jansonsem. Hudebníci už zaplnili pódium. Víření tympánů soutěží o pozornost s fanfárou trumpetisty, houslisté si zkoušejí obtížné pasáže, na kolbiště vstupuje vřelý tón klarinetu, vzápětí na něj hněvivě zavrčí kontrabas. Na jevišti Mnichovské filharmonie vládne chaos, od minuty k minutě hlučnější.

Každý člen souboru ví, že dnes, tak jako jindy, bude maestro vyžadovat vášeň a perfektní výkon. Mariss Jansons je tím pověstný. Ale právě proto ho hudebníci obdivují. Šéfdirigentem orchestra je od roku 2003 s takovým úspěchem, že letos dostal se svými muzikanty Grammy - v hudebním světě ekvivalent Oskara - za nahrávku Symfonie č. 13 Dmitrije Šostakoviče.

Najednou nástroje ztichnou, po kakofonii nastává uctivé ticho. Jansons přichází na pódium, plný intenzivního soustředění jde k dirigentskému stupínku a zdvořile z něj pozdraví hudebníky. Na žertování a společenskou konverzaci není čas. Na dobroušení Mahlerovy Páté symfonie mají jen dva dny. Maestro chviličku listuje partiturou, pak zvedá taktovku. Gestem tak rozhodným, že okamžitě ovládne celý sál. Hráči čekají na jeho rozkazy. Jansons se předklání, zvedá paže, rukama začíná vykreslovat do prázdna před sebou svou interpretaci díla – a orchestr ho následuje.

Hraní je zakrátko přerušeno. "Začátek byl vynikající, ale ještě jsme nepostihli náladu. Má v tom byt úzkost. Musíte pociťovat hrozné utrpení." Znovu zvedá taktovku. Později říká: "Všechno opravdu záleží na člověku u dirigentského pultu. Když nevíte, co chcete, hráči vás okamžitě prokouknou."

Práce dirigenta nespočívá pouze v tom, že určí tempo, vyznačuje rytmus a udává správně nástupy jednotlivých hráčů. Odpovídá za celou architekturu skladby. Rozhoduje, jak má znít: tvrdě nebo jemně, optimisticky nebo zoufale, vzrušeně nebo pokojně. Autor samozřejmě zapsal do partitury své vlastní pokyny, ale o interpretaci nakonec rozhoduje dirigent.

Na koncertním podiu nemají pochyby místo, patří do zkušebny. A jednu věc ví Jan­sons určitě: "Čím víc pochyb máte, tím pravděpodobněji dospějete ke správným řešením. Arogance je kontraproduktivní." Také u skladeb, které dirigoval už mnohokrát, se Jansons znovu ponořuje do díla, čte podrobně životopisy autora, jeho korespondenci a samozřejmě partituru. Co nakonec rozhoduje, není počet dnů, které strávíte s partitu­rou, ale nocí strávených se skladatelem.

"Jsme tady proto, abychom pracovali - to je naše zlaté pravidlo. Jestliže vám Bůh dal talent, je jediné správné splatit tento dar tvrdou prací," říká Jansons s důrazem. Totéž platí pro jeho hudebníky. Když přicházejí na jeho zkoušky, už zvládli technické aspekty díla. Čas s maestrem je věnován interpretaci.

V mládí se Mariss Jansons skoro minul svým hudebním povoláním. "V našem bloku bydlel trenér kopané," vzpomíná diri­gent. "Vídal mě hrát na dvoře a tvrdil, že mám talent. Prosil jsem rodiče, aby mě poslali na sportovní akademii, ale nechtěli o tom ani slyšet." Pak se rodina přestěhovala z Rigy do Leningradu a Jansons otec zapsal třináctiletého hocha na konzervatoř. "Nároky byly mnohem vyšší než v Rize a potíže mi dělala i má nepříliš dobrá ruština. Rozhodl jsem se ale, že ukážu, co ve mně je, a pustil jsem se do toho."

Koncertním sálem se s velkou naléhavostí rozléhá lidské drama. Mahlerova "Pátá" začíná pohřebním pochodem. Melodie sleduje pohyby Jansonsových paží. Dirigent občas pobízí hudebníky nabádavými slůvky. "Ano! To je ono! Bravo!" V následujících taktech se snaží dosáhnout ještě silnějšího výrazu. Široce rozpřáhlé ruce, blesková gesta, někdy dokonce povyskočí. Kapky potu na obočí dokládají, jak je dirigování namáhavé, fyzicky i duševně. Ale Mariss Jansons má v sobě mladistvou lehkost. Jakoby ho symfonie unášela vzhůru - jakoby on a hudba byli jedno a totéž.

Tento Lotyš zná tajemství všech špičkových dirigentů. "S hudebníky můžete komunikovat pouze svou energií a radostí. Bez této vnitřní vášně na pódiu nic nevykouzlíte." Hudebníci podle všeho tuto energii vyciťují - právě ona dává hudbě život a dílům minulých věků soudobý hlas. Violista a současně mluvčí členů orchestru Andreas Marschik říká, že Jansons je rozený vůdce. ,,Lidé jako on nepotřebují příručky managementu. Je velmi přístupný, jeho příchod byl tím nejlepším, co se mohlo orchestru stát." Marschikovi a jeho kolegům se na maestrovi nejvíc líbí, že na pódiu vyžaduje perfektní výkon a přitom neponižuje jednotlivé hráče. "Křik a nadávky, to není dobry přístup. Lidé raději slyší něco příjemného," odpovídá Jansons na otázku o svém přístupu k dirigování. "To neznamená, že jim máte lichotit, ale lepší výsledky dosáhnete, když vyjadřujete věci pozitivně." V každém případě si dává Jansons pozor na to, aby hledal chyby nejdřív u sebe. "Pokud koncert nedopadne docela dobře, často zjišťuji, že vina je na mé straně a ne u hudebníků."

Je známo, že hudebníci jsou velmi citlivá individua. Orchestr je každý den jiný. Jak se s tím Jansons vyrovnává? Podle něj je důležité znát pocity členů orchestru. Vědět, jestli někdo nemá starosti nebo osobní problémy. A samozřejmě dát si z času načas s muzikanty sklenku vína. "Je to správný chlap, velmi přirozený," říká Andreas Marschik. Jansons sám sebe označuje za družného člověka.

"Trochu víc crescenda a pak subito piano." Šéfdirigent vysloví své přání, utře si pot z čela a okamžitě dává orchestru najevo své pochopení. "Já vím, chci toho po vás hodně."

Hudebníci mají před sebou mnoho dalších hodin vyčerpávajících zkoušek. Vědí ale, že až bude po všem, jejich maestro zavolá "bravo" a odpoví mu smyčce klepající na notové pulty projev díků a uznání. "Je to všechno otázka dávání a braní," říká Jansons. Já dám počáteční jiskru, aby se celá věc rozhořela, a orchestr mi dá oplátkou oheň." Důležitá je vzájemná shoda. "Podobně jako

v manželství," vysvětluje maestro s narážkou na nebezpečí, které přináší rutina. "Na začátku je období líbánek, kdy je všechno v pořádku. Problémy začínají  jakmile jste spolu nějakou dobu. Rutinní znalost je potenciálně nebezpečná."

Jansons působil 23 let jako šéfdirigent v norském hlavním městě Oslu. Tam poznal, že nejlepším lékem na rutinu je neustalá obnova. Ale nejdůležitější ze všeho jsou pro maestra city. "Musíte svou práci milovat. Musíte milovat hudbu. Musíte pro ni planout vášní. Nemohu bez hudby žít."

Tento večer bude zase odměnou za všechnu námahu. Hráči a hráčky ve fracích a večerních toaletách čekají na dirigenta. Chvilku posedí za scénou, sbírá myšlenky, pak vyrazí k dirigentskému stupínku, dynamický, rozhodný, první krok levou nohou - trocha pověrčivosti ještě nikomu neuškodila. Povzbudivě kývne hlavou na hudebníky, zvedá taktovku a převtěluje se s hud­bou a svým orchestrem v jedinou bytost. Jiskra zažíná oheň. Mahlerova Pátá vede posluchače cestou od pohřebního pochodu první věty k mučivému nářku druhé a pak do světa naprostého pokoje a míru. Jako vždy, Jansonsovo kouzlení vyvolá spontánní chór výkřiků "bravissimo!"

Mariss Jansons je jedním ze špičkových mezinárodních dirigentů své generace. Narodil se v lotyšské Rize 14. ledna 1943, absolvoval s vyznamenáním Leningradskou konzervatoř v oborech housle, klavír a dirigování. Jeho dalšími učiteli byli Hans Swarowsky a Herbert von Karajan. Obdiv hudební kritiky získaly jeho výkony s řadou předních světových orchestrů, například s Vídeňskými filharmoniky, Berlínskou filharmonií, symfonickými orchestry Filadelfie a Londýna. Roku 2004 byl jmenován šéfdirigentem nizozemského Koninklijk Concertgebouworkest Amsterdam. Jansons je ženatý a má dceru, která je profesionální pianistkou.

Erika Entholt


Mercedesmagazin, 06/2006